Naše příznivkyně Andrea si momentálně šťastně užívá mateřskou dovolenou. Podle ní je to ta nejhezčí práce, kterou může žena mít.  K tomu ale dodává: „nejsem žádná domácí puťka“ Po té co absolvovala misi v Kosovu ji to opravdu věříme. 

Zdravím Vás Dominiko,

musím říct, že jsem se celý víkend těšila na Vaše stránky a jsem nadšená . Konečně opozice stále hlasitěji se ozývajícím ženám, které už nejchtějí být ženami.
Než budu psát dál, ještě se představím. Jmenuji se Andrea (zbytek je uveden v registraci na Vašich stránkách). Je mi 38 let, jsem podruhé a doufám, že naposled vdaná, a dovolím si tvrdit, že šťastně. Mám dvě, občas tři (to když k nám přijede manželova dcera z prvního manželství) krásné děti. Momentálně si užívám mateřskou dovolenou s naším nejmenším, v dubnu mu budou dva roky. Píšu užívám, protože to je ta nejhezčí práce kterou může žena mít. Nemyslete si, nejsem žádná domácí puťka, předtím jsem chodila do práce taky a teď se dostanu to proč Vám píšu.
Pracovala jsem na několika místech, nejdřív jako sekretářka velitele útvaru (u vojáků) a je fakt, že v té době byla pro mně kariéra vším. Byla jsem v práci pořád. I když jsem s odstupem doby zjistila, že to patrně nebylo kariérou samotnou jako spíše snahou o únik z nefungujícího prvního manželství.
Pak jsem absolvovala základní vojenskou službu a nastoupila k armádě jako voják. Byla jsem i v misi v Kosuvu. Je fakt, že co jsem viděla tam, mně utvrdilo v tom, že feminizmus není zrovna to pravé ořechové. Narážím teď nejen na chování některých kolegů u nás ale hlavně na chování amerických vojáku k jejich ženám v uniformě. Tam jsem si dokonale uvědomila, kam až to může vést. A opravdu bych byla nerada, kdyby to u nás došlo tak daleko.
Pokud by Vás můj příběh zajímal, ozvěte se a já to trošku rozepíšu, rozhodně bych se k Vám ráda přidala,

s pozdravem a držícími pěstičky Vaše Andrea

Vojákyně. Žena vykonávající práci, která je doménou chlapů. Feministky by jistě zatleskaly. Mají však možnost sledovat důsledky v praxi?  O zajímavý příběh se s námi podělila Andrea.

V  posledních dnech, jsem pročítala několik stránek feministek. Taky mě hodně zajímalo co si o tom myslí lidi a tak jsem četla i různé diskuse na toto téma a je fakt, že mě některé názory a hlavně nápady feministek docela nadzvedávaly ze židle. Ale o tom třeba někdy příště. Důvod proč jsem se rozhodla napsat tento článeček je ten, že jsem viděla kam až to může vést.

Protože jsem byla rozvedená s dítětem a logicky s nedostatkem peněz rozhodla jsem se nastoupit na základní vojenskou službu. Po roce služby u útvaru jsem vycestovala do mise v Kosovu (tady by asi feministky tleskaly, ženská co vykonává práci, která je doménou chlapů). Netvrdím, že to bylo lehké, půl roku od domova a navíc mezi tolika chlapama….

někdy mi prostě bylo dost těžko ale ne proto, že by mě někdo ponižoval nebo mi dával najevo, že jsem „jen“ žena. Je fakt, že i u nás se najdou tací, co mají silný pocit, že se žena v armádě chce vyrovnat chlapům (obzvlášť když máte lepší výsledek ve střelbách). Ale tak to není, určitě se najdou výjimky, ale já jsem je nepotkala. To co tady chci napsat se naštěstí naší armády netýká.

Byla jsem na mezinárodní základně a s kolegy jsme tam zašli na oběd. Co jsem viděla mě překvapilo. Vojákyně americké armády vycházeli ze dveří, té s nižší hodností její kolegové u dveří přednost nedali, té s vyšší sice ano, ale nikdo jí ty těžké dveře nepodržel.

Šli jsme těsně za nimi a když přišla řada na mě, ochotně a s úsměvem mi „amíci“ drželi dveře až dokud jsem nebyla venku. Před jídelnou jsme se zastavili na cigárko a sledovali jak americká kolegyně nakládá zjevně dost těžkou bednu do auta. Její kolegové stáli opodál a nehnul se ani jeden. To už jsem nevydržela a zeptala se nejbližšího proč ji nejdou pomoct. A tak mi bylo velice mile vysvětleno, že oni vlastně nesmí. Snižovali by tím její postavení a riskovali nařčení ze sexuálního obtěžování. Chtějí být úplně rovnocenné. Proto nesmí používat ani běžný makeup (pokud jsou v uniformě), proto si chlapi nesmí dovolit projevy galantnosti u dveří ani při tahání beden a ani nikde jinde.

Já vím, že to není nic hrozného, ale pro mě to byl moment, kdy jsem si uvědomila, že na dnešním feminismu je něco špatně. Ano, jsem hrdá na to, že jsem schopna stát na vlastních nohách, že umím vydělat slušné peníze a zvládnout krizové situace ale přesto jsem byla ráda, že u nás tohle ještě není. Že mí kolegové jsou vstřícný a ochotni mi pomoct a já tu pomoc ráda příjmu. Ono z fyziologického hlediska ani není možné aby se ženy mužům vyrovnali ve všem (pokud to není babochlap).Jsou prostě povolání a činnosti, které musí vykonávat muži protože k tomu mají lepší tělesnou konstrukci a větší sílu.

V závěru bych ještě dodala, že jsem normální ženská, která si váži toho, že má manžela a krásné děti a hlavně, že jsem žena, která chce být i nadále ženou. Žena, které projevy galantnosti od chlapů lichotí a jejich pomoc přijímá bez pocitu jakéhokoliv ponížení.

Andrea

Dobrý den,

když jsem se dozvěděla, že se chystáte založit webové stránky stop feminismu, docela mě to zarazilo. Pak jsem si ale řekla, že nějaký důvod k tomu mít musíte, a že se pokusím jej pochopit. Třeba ten, že se dá očekávat, že hned, jak stránky spustíte, podívají se na ně a budou je reflektovat přinejmenším feministky a feministé, abychom pány, kteří sympatizují s tímto hnutím neopominuli. Plán se Vám podařil, protože minimálně jedna Vám teď píše.
Je dobře, že se nebojíte vystoupit s nějakým svým názorem a stát si za ním. Snad jen, napadá mě, jestli to vlastně není cesta příliš jednoduchá. Příklad si můžeme vzít z klasické scénky v hospodě. Zkuste tam sedět mezi muži i ženami a říci, že jste proti feministkám. Budou s Vámi zpravidla souhlasit a budou Vás uznávat. A zkuste říci: Jsem feministka. Ta druhá varianta se mi zdá o trochu těžší.
Stejně jako je těžší jít proti proudu, vydobýt ženám volební právo, právo, že si mohou vzít někoho z lásky, právo řídit auto a právo být modelkou, kterou svět uznává a to není práce žen, které byly proti feminismu.
A pokud Vaším cílem je rozbouřit vlny diskusí o feminismu, tak proti jakému směru feminismu vlastně bojujete? Víte přeci, že je jich více.
Sama jsem se jako feministka narodila a byla jsem jí dříve, než jsem vůbec zjistila, že nějaký feminismus existuje. Mám tu výhodu, že se nemusím stydět, když řeknu, že feministka jsem (i když odvahu jsem na to našla tak před rokem a reakce, zejména negativní, stojí za to), protože mi pán Bůh nadělil míry 90-60-90, výšku 182 cm a 62 kilo – bez anorexie, bez diet, prostě dar, kterého si vážím, protože tím jsem oproštěna o komplexy, které je jistě těžké v životě řešit.
Ono je vlastně jedno, jestli se za feministku považujete nebo ne. Důležité je, jestli dokážete stát na té správné straně barikády. A pro mě vyvstává otázka, komu těmito stránkami vlastně pomůžete? Ženy, které se cítí dobře v kuchyni, jsou šťastné, když jejich muži a dětem chutná jejich jídlo, nechť tam jsou, protože štěstí je přeci ta důležitá hodnota. A ony šťastné jsou. Neberte ale nám, ze srdce feministkám, které žijeme jenom jiné životy třeba s partnery, kteří vaří s námi, společně věšíme prádlo nebo opravujeme auto, zkrátka, učíme se jedni od druhých, to právo volat do světa, že i tak to jde.
A že existují radikální feministky, které demonstrují, říkají extrémní názory a „nenávidí“ muže, je sice fakt, ALE nebýt jich, neměla byste proti komu bojovat a vystupovat. A když se zamyslíte, jejich radikálnost je od nich vlastně geniální marketingový tah, protože až se tihle radikální lidé vykřičí, přijdou umírněné feministky a třeba Vám i mě i ostatním vydobudou právo na něco tak prostého jako je stejné platové ohodnocení za stejnou práci. Copak je to tak málo? Proto Vás prosím, buďte shovívavá, jinak se nikdy nehneme z místa. Za Vaši reakci budu velmi vděčná, ať se Vám daří v profesním i osobním životě. Iva Moravcová (24 let).

Přeji pěkný den,

jsem ráda, že jste mi napsala. A to i přesto, že se mnou v mých názorech příliš nesouhlasíte. Píšete, že jste se jako feministka již narodila. Vůbec nerozumím, co tím myslíte. Pokusím se Vám na mail tedy odpovědět, hned jak mi to trochu vysvětlíte. Protože zatím nevím, jak na to reagovat.

Váš mail se mi moc líbí. Bylo by možné ho zveřejnit na stránkách – ráda bych zde zveřejnila i nesouhlasné postoje.

Dominika

Hezký den,

také jsem ráda, že jste mi napsala.
Narodit se feministkou znamená pro mě (a je to jenom můj názor) něco, co mi bylo dáno geneticky a částečně i výchovou. Není to inspirace knížkou, nějakými filosofickými směry, ale něco, co cítím už od školky a vždycky jsem to v životě hledala a hledám – spravedlnost.

Už odmalička jsem vnímala, že kluci to měli trošku jednodušší. Nechápala jsem, proč mě paní učitelky ve školce nutí hrát si jen s panenkami – což mě ohromně bavilo, chtěla jsem si ale hrát i s autíčky. Je to miniaturní a nesmyslný příklad, ale svědčí o mnohém. Nikdo mi nikdy nevysvětlil, proč bych byla méně ženou, když mě zajímala auta a zajímají mě dodnes. Potom, když jsem dospívala a závodně jsem dělala atletiku, nechápala jsem, proč kluci za stejný závod dostali dvakrát tolik peněz a uznání než za závod žen (důležité přitom bylo, že skákali méně než já).
Nerozumím, proč mi při pracovních pohovorech řekli, že jsem mladá a budu chtít mít děti, tak mě do práce nevezmou. Nejsem tím zatrpklá, jen se snažím porozumět tomu, proč?
Proč žena, která je manažerka musí vyslechnout tolik výtek a opovržení? Proč by pro ně vlastně nemohla být práce důležitější než touha mít děti? Ony opravdu existují ženy, které netouží mít děti a raději pracují. A jsem jim, jakožto speciální pedagožka moc vděčná, že si je nepořizují, protože by to byly děti nešťastné.

V úvodu svých stránek sdělujete: „Ne každá žena touží být kariéristka“. Já bych si dovolila doplnit: „Ne všechny feministky jsou kariéristky.“ Dokonce bych poznamenala, že ty největší kariéristky právě feministkami nejsou vůbec, protože sice dělají kariéru, pak ale přijdou domů a „makají jak včely,“ aby „dohnaly“ péči o domácnost. To nejsou feministky, to jsou ženy, které si nedokázaly najít systém ve svém životě.
Víte, spousta feministek jsou jen obyčejné ženy, které se ptají na to pouhé jednoduché slovíčko proč? A v tom spatřuji tu důležitost. Nechci brát život takový jaký je za každou cenu, ale chci ho měnit. Měnit ho tak, aby byl spravedlivý.

Být feministkou pro mě znamená, že je samozřejmostí, že chci strávit zbytek života po boku báječného muže, který bude stejně tak prát, vařit, žehlit, vysávat, chodit s košem jako já (pro nás, co bydlíme v bytech prostě jiná práce k mání není). Namísto toho se já pokouším naučit se věci, které dělá on. Mít muže, který bude polovinu času na mateřské dovolené, protože chce vidět vyrůstat naše děti. Vždyť vidět tohle je dar i pro muže, ne jen pro ženu. Vždy jsem si přála mít partnera, který by se mnou vše doma dělal 50/50 a světe div se, takoví muži jsou. Moje známé se mému příteli smějí, že by nesnesli chlapa, který věší prádlo a vaří, ale my všechno děláme společně a ono to funguje. Vidím, jak jsou tyto ženy strhané, protože nesmyslně chtějí stihnout školu, práci a domácnost. A k čemu vlastně, když to s partnerem mohou stíhat dohromady? Měli by pak více času na to hrát třeba Člověče nezlob se, jezdit na výlety a být spokojení.
Jsem nadšená, když vidím, jak moji rodiče po třiceti letech společného života jsou jak dva praštění zamilovaní školáci. Celý život jeli vše 50/50 (docela to usnadňovalo, že moje mamka je technický typ). Pro mě je jejich vztah recept na štěstí. S mým přítelem je to i po několika letech stejně krásné. Tím, že věšení prádla dělají dva lidé, tím, že já než přijedu ze školy (jedu 2 hodiny) a mám uvařenou večeři, ušetříme tolik času, že potom můžeme navštěvovat přátele nebo si jen tak užívat toho, že jsme spolu. Vím, že z úst mého přítele by to znělo opravdověji a určitě by i on Vám rád napsal svůj pohled na věc.

A promiňte výtku, ale mám výhrady k těm poznámkám o mužském mozku a ženském. Hodně jsem se o to zajímala, protože mě zajímá psychologie a četla jsem studie o údajném mozku žen a mužů. Víte, že si tyto výzkumy vytvořili američtí vědci pouze na základě svých domněnek? Neměřili to exaktně, neodkazují na konkrétní výzkum, jenom si to myslí. Věta, že „Feministky jsou z větší části ženy, kterým se nedaří být úspěšné jako ženy a vidí svoji šanci prosadit ve světě mužů,“ mi zní tak, jakoby jste přiznávala, že tenhle svět je opravdu mužský. My feministky se snažíme pouze o to, aby to nebyl mužský svět, ale svět NÁŠ. Našich dětí, báječných mužů a žen.
Děkuji Vám za trpělivost s mým dlouhým e-mailem. Moc bych si přála, aby feminismus přestal být nadávkou. Protože existuje tolik druhů feminismů jako existuje žen, tak proč se na svět nepodívat někdy i našima očima, vždyť ětestí má tolik podob.

S přáním všeho dobrého, Iva Moravcová.

V minulosti, kdy postavení žen bylo podřadné vůči mužům, měl feminismus smysl. V dnešní době však postavení mužů a žen již není nerovné a existují-li odlišnosti, jsou dané samotnou odlišností ženy a muže – jejich různého způsobu myšlení, jiným rozdílným vnímáním hodnot, rozdílnými touhami a potřebami. Muži touží vítězit a svůj pracovní úspěch vnímají jako rozhodující pro své štěstí. Ženám přináší pocit štěstí často něco jiného.

Žena dříve mohla pouze doufat, že se dobře provdá a tak se stane ženou úspěšnou. Feminismus vybojoval u žen možnost volby. Dnes si žena může vybrat, zda se chce prosadit ve své kariéře, věnovat plně své úsilí rodině, nebo se nějak obě činnosti pokusit skloubit. Feminismus tak již ztratil původní smysl a toto hnutí začalo hledat smysl nový.

Ve jménu rovnosti žen potlačuje v samotných ženách jejich ženskou stránku a nabízí jim svět, v kterém se sami nemusí cítit vůbec šťastné. Pod pojmem „rovnost žen“ se v podání feminismu skrývá „stejnost“. Jenže většina žen netouží soupeřit s muži a vítězit nad nimi v mužském světě. Touží spíše najít spokojenost a souznění, jak se svým partnerem, tak v rámci celé rodiny a blízkého okolí.

Díky feminismu je dnes žena, která skvěle vychová děti, brána jako méněhodnotná proti ženě, jež sama dosáhne vysokého postu. Společnost si přestává vážit žen matek. Kolik žen podnikatelek a manažerek je vyzdvihováno a píší se o nich příběhy v ženských časopisech, které z nich dělají vzory. Nebo naopak kolik modelek a ženských celebrit je hodnoceno podle zcela povrchních kritérií. U obou těchto zdánlivě odlišných skupin žen se hodnotí pouze to, jak jsou úspěšné, nikoli jak dokáží vycházet s okolím a zda jsou také šťastné.

Feminismus ženám jak dříve volbu dával, tak nyní jim volbu bere. Jediná úspěšná žena je ta žena, která se dokáže samostatně prosadit – taková, která dokáže rozhodovat a být zcela samostatná a na každém nezávislá.

Feminismus nejenže irituje muže, ale také začíná škodit i samotným ženám. Volá po prostředí, kdy chce mít 50% žen v parlamentu, zastoupení žen v nejvyšších managementech, vojačky, pilotky, techničky. Neklade si však otázku, jakou část žen taková práce zajímá a zda žena na takovém postu může být vůbec přínosem. Nezabývá se ani otázkou, zda žena i když dosáhne takové mety, pro budování kariéry pak není schopná založit rodinu, zažít pohodu s přáteli. Zkrátka zda „úspěšná“ žena je ve skutečnosti úspěšná, to znamená spokojená a šťastná sama se sebou. Znám hodně svých kamarádek, kterým je dobře, aniž by dosáhli nějakých profesních úspěchů. Nechápu, proč by feministky měli těmto dívkám říkat – žijete v omylu. Jste hloupé, že se staráte o manžela, o děti, přestaňte dělat podřadné domácí práce.

Díky feminismu „domácí práce“ nebo „hospodyňka“ má ve společenském vnímání podřadný nádech. To samé platí pro „krásné ženy“, „miss“, „modelky“, které jsou hloupé.

Dle mého názoru feministky nemusí být ošklivé ženy, přesto se domnívám, že se od většiny žen liší. Je známé, že ženy mají jiný typ mozku než muži. Je také vyzkoumané, že určitá malá část žen má mužský typ mozku a určitá malá část mužů má naopak  ženský typ mozku. Dle mého názoru jsou feministky ženy, které mají mužský typ mozku a zkrátka přemýšlí stylem mužů. Proto se s muži srovnávají a žádají stejné zacházení i stejné profese – jsou to ony vojačky, ředitelky, vědkyně. To je ještě v pořádku, je to jejich volba. Jenže protože muži mají často tendenci být spasiteli a prosadit svůj názor, jako názor obecný, tak i ženy s mužským typem mozku mají takové chování a v tom je ten problém. Tyto ženy se sdružují jako feministky. Vzaly za úkol měnit společnost, upravit staleté zvyky, zachraňovat ženy a vysvětlovat jim, v jak nespravedlivém světě žijí. Zkrátka dospěly k názoru, že nás ženy spasí a že nám svojí činností pomáhají. Domnívám se, že ve skutečnosti většina žen o takovou pomoc nestojí a pokud takovému trendu podlehnou, sami si škodí.

Žena začne zanedbávat to, jak vypadá, přestane od mužů vyžadovat galantnost, ztrácí schopnost se o někoho starat. Začne být méně žádaná, začne mít rozpory s partnerem, přijde o volný čas. Vydělá si hodně peněz, za které si koupí hodně věcí, které nepotřebuje. Začne žít sama, protože nikdo nemá zájem žít s ní. Zároveň očekává partnera, ke kterému může vzhlížet, protože tak to my ženy máme rády. Ale zároveň ani trochu nehodlá být pod ním, protože není zvyklá poslouchat někoho jiného než sebe. To je rozpor, který se špatně řeší. Také díky svému postavení si začne mnohem hůře shánět partnera, protože její očekávání jsou logicky vyšší. Zároveň ale ti úspěšní partneři očekávají od žen zázemí, aby se mohli věnovat dále tomu, v čem jsou úspěšní. Nikdo není pak ochoten věnovat se oněm „podřadným pracem“ jako starost o domácnost. Takže je mnoho nešťasných „úspěšných“ žen, které mají místo partnera psa. To mi nepřijde nejlepší volba. Feminismu zkrátka dělá ženy nešťastné a ženám škodí.

Původně byly požadavky feministek jednotné. Zde se nabízí srovnání s požadavky homosexuálů z nedávných let. V České republice se angažovala Gay iniciativa vedená Jiřím Hromadou. Cílem homosexuálů bylo rovné postavení gayů a lesbiček v porovnání s většinovou populací. Lidé postupně začali akceptovat, že soused, příbuzný nebo známý zpěvák je homosexuál. Došlo k pochopení, co homosexualita je. Že není nakažlivá. Po prvním šoku, kdy kluk potkal dva kluky držící se za ruce ve městě si ulevil, když zjistil, že homosexuálové chodí do svých klubů, hledají si zase homosexuály a nesnaží se obtěžovat ty, kdo o ně nemají zájem.  Dalším cílem bylo registrované partnerství. Možnost uzavření svazku, který by zaručil možnost nechat se zastupovat partnerem před úřady, dědit, nahlížet do zdravotních záznamů. Vznikly obavy, kam až to zajde. Budou snad chtít dva homosexuálové vychovávat děti. A co se stalo?

Homosexuální hnutí nezradikalizovalo. Nezpronevěřilo se původní myšlence: chceme jen rovné postavení, žádáme registrované partnerství – někomu pomůže, nikomu neublíží. Ta poslední dvě slova jsou důležitá. Homosexuálové teď nikomu nevadí, protože nikomu neškodí. Homosexuálové chodí do svých klubů, mají své seznamky. Poté, co lesbička pochopí, že orientace jiné ženy, která se jí líbí, je heterosexuální, sama toho nechá. Nejsou mi známy ani případy, kdy se opilý gayové vydávají lovit do ulic a na diskotéky nic netušící kluky. Gayové se nesnaží mít děti, protože to je proti lidské přirozenosti, i když je to v určitém směru vůči homosexuálům jistě nespravedlivé.

Dokonce poté, co bylo dosaženo přijetí zákona o registrovaném partnerství, oznámil Jiří Hromada, že Gay iniciativu rozpouští, protože už dosáhl svých původních cílů. Získal si tím můj velký obdiv. Nežádal místo registrovaného partnerství klasickou homosexuální rodinu s dětmi, nežádal 4% zastoupení homosexuálů v parlamentu, nežádal 4% zastoupení homosexuálů ve vedení bank nebo v armádě. Ani děti se povinně nemusí učit, že homosexuálové jsou rovnocenní. Přitom se homosexuálové určitě setkávají  u některých lidí stále s odmítáním a s ústrky. Chápou ale, že jsou prostě odlišní a někteří lidé neumí být až tak tolerantní. Je to podobné, jako když je někdo odlišně úspěšný a vyvolává u sousedů závist. Musí s ní pak bojovat sám, nikdo proti lidské závisti nežádá přijetí zákonné normy. Přesně tohle jsem si říkala. A pak najednou jsem se dočetla, že Jiří Hromada otočil. Po přečtení článku: Analýza: Česko diskriminuje homosexuály, mělo by jim povolit adopci jsem pochopila jedno. Jakékoli nároky se splní i této skupině, dříve nebo později přijdou s nároky vyššími.

To co mi vadí na feminismu je to, že také začalo vymýšlet další a další požadavky. Ve jménu dogmatu rovnosti mezi mužem a ženou žádá věci, které jdou proti lidské přirozenosti. Co to je, ani feministky vlastně neví. Feminismus se fakticky rozpadl na několik různě radikálních a často vzájemně opak požadující hnutí. Pokud si chcete přečíst, jaký je v tom teď chaos, ideální je tento feministický článek – Současné trendy feministického myšlení. Proč to všechno? To, že feminismus je tak rozdělený ukazuje na jediné. Feministky nejenže nezastupují práva a požadavky všech nebo alespoň většiny žen, už nejsou schopné ani formulovat, co vlastně konkrétně chtějí a nechtějí. Pouze se shodnou na tom, že chtějí spravedlnost a nechtějí diskriminaci a nerovné postavení. To je ale dost málo hlavně když se přou o to, co to vlastně znamená.

Pokud žena řekne, že je feministka, tak jen říká. Jsem nespokojená a nevím, co chci. Velmi si trvám na tom, aby bylo po mém, jiné názory mě nezajímají. Můj návrh pro feministky je jediný. Díky za všechno a teď už toho nechte.

Perličky, které jsem nalezna na feministických stránkách.

• Žádný muž by si neměl dovolit finančně podporovat svoji manželku.
• Rozdíly mezi muži a ženami jsou z velké části kulturně vnucené patriarchální společností a je nutné je odstraňovat.
• Jedině patriarchální útlak může přinutit ženu vzdát se zaměstnání a věnovat se domácnosti a péči o děti.
• Všechny ženy by se měly realizovat v zaměstnání, o děti by mělo být pečováno v jeslích, školkách a jim podobných zařízeních.
• Žádné ženě by nemělo být povoleno zůstat doma kvůli péči o děti.
• Heterosexuální sex, soulož je zkondenzováním mužské dominance a ženské podřízenosti.
• Role ženy v domácnosti spojená s péčí o děti je nudná, ubíjí osobnost a nenaplňuje ji.
• Lesbická láska a sex jsou oproštěny od nánosu reprodukce a mužské dominance, a proto je hodnotnější. Žádoucí je opustit tradiční ženskou sexualitu.

Pokud si pročítám feministické stránky, často se zabývají nespravedlností v podobě: Muži na ženách nevidí inteligenci. Vidí pouze vzhled a zajímá je, jak se o ně bude starat. Feministky se snaží docílit „spravedlivého stavu“. A to pokud se žena příliš nezajímá o vzhled mužů, mělo by to tak být i naopak. Osobně mám dojem, že se feministky mýlí. A to v tom, že nejdůležitější na ženě je, aby byla schopná. Krása pro ně není důležitá. Starostlivost o druhého pro ně také není důležitá. Důležitá je především kariéra.

Pohybuji se mezi modelkami a některé uvažují tak, že pokud jsou krásné, na ničem jiném nezáleží. Pokud jsem krásná, mohu být i líná. Nemusím studovat, nemusím být chytrá, nemusím se snažit, aby byl partner se mnou spokojený. Nemusím se starat o domácnost. On mě musí mít rád jen za to, že má někoho tak krásného jako jsem JÁ.

Feministky na svých stránkách uvažují stejně. Jen z opačné strany. Pokud je žena schopná a inteligentní, může vlastně rezignovat na svůj vzhled a přínos svému okolí. Pro ženu je nejdůležitější ona sama, není nutné se starat o druhé. Vůbec se nezabývají tím, že pokud budu vidět jen své nespravedlnosti a své potřeby, nejsem pro svého partnera ničím zajímavá.

Pokud si pokládám otázku, jaká má být žena, tak odpověď mi přijde jediná možná. Žena by se měla snažit být co nejatraktivnější. Atraktiita je součtem mnoha veličin. Měla by svým vystupováním reprezentovat sebe i svého partnera. Měla by být také co nejvíce vzdělaná a soběstačná. Měla by se snažit být co nejkrásnější a nikdy nevypadat zanedbaně. Ani na jednu oblast by žena neměla zapomínat. Některé ženy jsou krásné a krása je jejich největší výhoda. Jiné jsou zase více inteligentní. Vždy ale žena musí rozvíjet všechny stránky své atraktivity. Je jasné, že někdo je přirozeně krásnější, někdo méně. Je chybou ale rezignovat na to, abych se v každém směru ze sebe pokusila vytěžit maximum. A je chybou zaměřit se jen na jednu svou výhodu a ostatní nechat být.

Být krásná, inteligentní a úspěšná však nestačí. Arogance a sobectví dokáže vše zneplatnit. Pokud bych měla napsat, jak definovat hodnotu člověka, tak bych to řekla takto: „Člověk má takovou hodnotu, jak hodně je užitečný ostatním.“

Mezi modelkami a Miss se nepohybují jen hloupé dívky. Ze soutěží a přehlídek znám mnoho dívek, které jsou pro mne skutečným vzorem ženy. Jsou to ženy nejen krásné, ale i chytré, vzdělané, hodné, laskavé, se srdcem na dlani. Všechny stránky své osobnosti mají v souladu. Takové dívky jsou pro svého partnera skutečným darem z nebe. Takové dívky si pak mohou najít partnera, který je skutečně atraktivní. Mohou si vybrat, s kým chtějí trávit svůj čas. Mají opravdu co nabídnout a proto mohou také hodně žádat.

Při pročítání feministických stránek, mi z toho bylo vždy smutno. V jejich textech jsem nalezla obrovské množství nenávisti. Feministky se ukazováním špatných příkladů pokouší přesvědčit ostatní ženy, aby se stejně jako ony přestaly starat o své partnery. Pokud se totiž budou ženy o své partnery starat, zůstanou feministky na ocet. Kdo by chtěl partnerku, která vidí jen sama sebe, když může mít jinou, co mu vytvoří zázemí? Pokud čtu požadavky feministek, tak mi přijdou příliš sobecké. Vidí jen sebe a své zájmy. Omlouvají svojí lenost a svoje neúspěchy tím, že okolní svět je nespravedlivý, že je diskriminuje. Chtějí jen další a další výhody a neohlížejí se přitom na ostatní.

Jak to má vypadat mezi ženou a mužem? Tuto otázku si kladou feministky a dochází k názoru, že spokojený vztah je založen na spravedlnosti. Zní to logicky. Každý chce spravedlnost. Proto jsou zákony. Vadí nám nespravedlnost, i když se nás často vůbec netýká. Mají tedy feministky pravdu v tom, že partnerské vztahy, vztahy na pracovišti nebo společenské vztahy musí být spravedlivé? Myslím si, že se mýlí.

Vztahy mezi lidmi jsou takové soubory nepsaných dohod. A dohoda nemá být spravedlivá, i když se to zdá na první pohled logické. Dohoda může být i nespravedlivá, ale dohoda musí být především oboustranně výhodná. Ve spravedlnosti a v oboustranné výhodnosti je důležitý rozdíl. Vezměte si třeba dominu a masochistu, to je extrémně nespravedlivý vztah, přesto je oboustranně výhodný. Oběma vyhovuje. Najdete jistě i mnoho případů spravedlivých vztahů, které nevyhovují vůbec nikomu.

Ve svém okolí vidíme hodně různých partnerských vztahů. Jedny jsou z našeho pohledu spravedlivé, jiné nespravedlivé. Se spokojeností těch lidí to má ale jen málo společného. Co vyhovuje jednomu, druhý by nesnesl. Člověk si zkrátka musí najít takového partnera, který mu sedne.

Známý pár Šmucler-Šmuclerová je pro mnohé feministky vzorem rodinného soužití. Svou manželku miluje a je hrdý na to, že má sebevědomou schopnou ženu a ne služku. Ona také říká, že je ve vztahu se svým schopným mužem velmi spokojená. Je skvělé, že se takoví lidé našli. Jeden druhému nabídl ve své přirozenosti to, co ten druhý hledal.

Nevím však, proč by to měl být vzor. Jinému muži například vyhovuje, že se jeho žena stará o domácnost a o děti. Najde si laskavou dívku, jejíž největší radost je starat se o ostatní. Oba též v tom druhém najdou ideál. Jsou spokojení, a to je hlavní.

Podle mě neexistuje univerzální ideální muž a ideální žena. Nejsou lidé špatní a lidé dobří. Každý člověk má jak dobré tak špatné vlastnosti. Ideální partner je ten, co má přesně ty dobré vlastnosti, které obdivuji a ty špatné, na kterých mi nezáleží. On se chová přirozeně, nesnaží se a přitom mám pocit, že pro mne dělá ty nejúžasnější věci na světě. Máme stejný pohled na svět. Nejsme ale stejní, doplňujeme se.