| Žena - oběť novou modlou feministické filozofie |
 |
 |
Trpím, a v tom je moje hodnota. Proč se na první pohled sebevědomé, samostatné a odvážné feministky vydávají za oběti? Podařilo se mi v posledních měsících prostudovat větší množství feministické literatury. Zjistila jsem, že současným feministkám nejde o vytvoření dobrých vztahů mezi pohlavími, ale především o obžalobu druhého pohlaví a vysvětlení existence „systému útlaku". Zájem feministek o ženu, která podává skvělé výkony, je proto dnes na rozdíl od minulosti menší. Naopak vzrůstá zájem o ženu - oběť. Důvodem je nejspíš to, že utlačovaná žena mediálně vzbuzuje rozhodně větší zájem, než žena sebejistá. Novou feministickou hrdinkou již tedy není žena odvážná, nýbrž oběť, která vystupuje jako osoba neschopná se bránit mužské dominanci. Superženy vyšly z módy. Superžena je v nejlepším případě výjimkou potvrzující pravidlo, v nejhorším privilegovanou egoistkou, co porušila pakt solidarity se svými trpícími sestrami. Považovat a vydávat ženu za oběť má své výhody. Ostatní lidé s oběťmi soucítí. Oběť má vždy pravdu. Všichni pak nenávidí muže - trýznitele. Feministky tak vytváří dojem, že stojí na správné straně barikády. Feministky proto stále více představují duální zjednodušené vnímání světa: On - násilník, pán a vykořisťovatel. Ona - bezmocná a utiskovaná. Rodina - nástroj patriarchátu. Příkladem je moto projektu o domácím násilí, který financovala v roce 2002 EU: Agatha Christie: "Měla jsem z manželství hrůzu. Pochopila jsem, stejně jako dříve nebo později asi pochopí mnoho žen, že jediný člověk, který vám v životě opravdu dokáže ublížit, je manžel. Nikdo jiný vám není natolik blízký. Na nikom jiném není žena v každodenním společenství, v lásce a ve všem, z čeho se skládá manželství, tak závislá. Už nikdy, rozhodla jsem se, se nikomu nevydám na milost a nemilost."
Žena je ve své bezbrannosti přirovnána k dítěti - nevinnému a neschopnému čelit jak násilí tak i jiným nespravedlnostem ze strany muže. Tím vysvětlují feministky snahu poskytnout ženě-oběti výhodnější postavení i za pomoci zákonů, které překračují rámec rovných příležitostí. Vznikl tak na přelomu tisíciletí pojem "pozitivní akce", což není nic jiného než upřednostnění žen proti mužům na základě pohlaví a k tomu učinění kroků ke změně mužského i ženského myšlení, aby se přiblížíli feministické filozofii. Expertní skupina osmi žen a dvou mužů, která je financována Radou Evropy, vydala v květnu 2000 ve Štrasburku závěrečnou zprávu "Pozitivní akce v rovnosti mužů a žen". Mimochodem tento dokument je dostupným dokumentem k tématu rovnost mužů a žen na stránkách vlády - Ministersva pro rovné příležitosti. Dává tušení, co znamenají rovné příležitosti v pojetí Ministerstva pro rovné příležitosti a jakou filozofii v daném (doufám že je určitá část ministerstva) zaujímá. K prinicipům "feministických akcí" (které feministky nazvaly "pozitivní akce", snad aby to znělo pozitivně) jsem věnovala samostatný článek: Pozitivní akce - feministický postup, který Vám vyrazí dech. Skupina expertů (spíše expertek) z Evropské komise chápe jako problematickou svobodu politických stran, svobodu médií a dokonce i nezávislost soudů a právo na nezávislost států v rámci EU. Vše to musí být podřízeno, aby uspěl jeden filozofický názor, který je popsán ve feministické literatuře: "Žena je a vždy bude oběť mužské dominance. Je neschopná se sama bránit a proto často není schopná ani sama posoudit, co je a co není pro ni dobré." Toto dogma je pro expertní skupinu hodnotnější, než právo mužů a žen na svůj vlastní životní styl a vlastní názor. Proto skupina vyzývá k úplné převýchově lidí - cituji z dokumentu: "Pozitivní uvědomovací akce jsou důležité pro dosažení trvalé změny mentality." nebo "Kromě toho je třeba uvážit, jaké změny jsou žádoucí v představách o rolích mužů a žen a v rozdělení těchto rolí a, kde je to vhodné, v rozvíjení výhovného přístupu k prosazení toho, čemu je třeba porozumět." Svobodná vůle je totiž v rozporu s potřebou "pozitivní akce". Zjednodušování světa ve směru žena-oběť (On - násilník, pán, vykořisťovatel, proti tomu Ona - bezmocná, utiskovaná.) feministky uplatňují ve všech oblastech, nejraději však v oblasti sexuality. Feministické knihy jsou v posledních letech plné obviňováním mužské sexuality a stíráním rozdílu mezi deviantním chováním muže násilníka a běžnou mužskou sexualitou a jejími projevy. V roce 1983-4 dvě americká města - Minneapolis a Indianapolis odhlasovala paragraf zakazující pornografii jako něco, co porušuje občanská práva žen. Pokud nějaká žena se cítila „ponížená", mohla požádat o zákaz příčiny toho, co její ponížení způsobilo a soud pak nařídil dané dílo zničit. Hrozilo, že budou pálena i klasická literatura a filmy. Až silný tlak liberalistů zajistil, že k zákonu byl následně přijat dodatek stavějící svobodu slova nad cenzurním šílenstvím. V roce 1986 dosáhla advokátka MacKinnonová u Nejvyššího soudu USA uznání sexuálního obtěžování coby formy sexuální diskriminace. Nyní se v USA bojí muži otevřít ženám dveře, protože se obávají o nařčení ze sexuálního obtěžování. Do jakých pro nás absurdních rozměrů dané přerostlo, myslím nejlépe ukazuje dopis vojačky Andrey. Ta zažila na vojenské misi, že americké vojačky musí tahat těžké bedny a muži jim nesmí pomoci, protože by riskovali obvinění sebe i armády ze sexuálního obtěžování. Evropská komisařka pro zaměstnanost a sociální věci paní Anna Diamantopulová 17.4.2002 oznámila, že Evropský parlament přijal zákon o sexuálním obtěžování v tomto znění: sexuální obtěžování je „nevyžádané slovní, mimoslovní a fyzické jednání se sexuálním podtextem, jehož cílem je poškození osobní důstojnosti nebo které vyvolává tísnivou, nepřátelskou, pokořující, ponižující a urážlivou situaci." Otevřel se tím prostor také pro „visual harassment" - příliš vyzývavý pohled. Zároveň komisařka oznámila, že nežádoucí sexuální nabídky se dostalo 40-50% žen, v některých státech dokonce 80% žen. (O statistikách obecně v článku Statistiky ve službách feministických teorií.) Pokud vycházím ze zvyků, tradic a snad i z přírody samotné, tak pokud se člověku má dostat jedné žádoucí sexuální nabídky, zřejmě před tím musí spoustu nežádoucích nabídek jak sám vyslat, tak přijmout. Budou ještě muži i ženy postupovat riziko neúspěšného seznámení? Nebo se snad máme smířit s tím, že muži budou jednat protizákonně, aby se mohli seznámit? Další posun přichází z iniciativy eurokomisaře Vladimíra Špidly. Dne 2.7.2008 na jeho návrh byla vydána nová antidiskriminační směrnice upravující chování mužů a žen i mimo pracoviště. „Obtěžování se považuje za diskriminaci ... pokud dojde k nežádoucímu chování ... které má za účel nebo za následek narušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážlivé atmosféry.“ Zaroveň s tím přichází dvě zcela revoluční novinky. Důkazní břemeno se přenáší na žalovaného (presumpce viny - pokud žena muže obviní, on bude muset prokázat, že se nic takového nestalo) a oběť mohou zastupovat v soudních nebo správních postupech organizace, které mají legitimní zájem na boji proti diskriminaci (proti muži mohou povstat třeba organizované feministky). To aby se muž opravdu bál snad jen ženu oslovit. Pokud podle této směrnice budou přijaty zákony v národních legislativách, budou to mít muži opravdu těžké, možná horší než to mají dnes v USA. Dnešní zákony pod taktovkou feministek se již nezaměřují jen na neurvalce, násilníky a zvrhlíky. Dnešní zákony chápou samotný princip mužského zájmu a projevu jako něco, co musí být regulováno zákonem a změněno. Sice se to veřejně tak nepřiznává, ale odsuzování mužských excesů vystřídalo pranýřování muže jako takového. Nám ženám rozhodně není příjemná pozornost od někoho, který nás ničím nezaujme a déle mu dochází, že to tak opravdu je. Nejsme ale tak slabé, abychom se nedokázaly bránit, pokud „nápadník" nezneužije fyzické převahy. Pro případ fyzického násilí zákony dostupné již jsou. Psychický nátlak a fyzické násilí by se nemělo slučovat v jedno. Obojí sice zabolí, ale v případě nepříjemného nátlaku nápadníka to důrazné ohrazení nebo pár facek spolehlivě zpraví.
„Znásilnění je přirozená agresivní virilita muže a masochistická pasivita ženy" Díky soudnímu líčení ve Francouzském městě Aix proti třem mužům obviněným ze znásilnění se zásluhou obhájkyně dvou obětí do zákona dostala 23. Prosince 1980 definice jiná: Nový trestní zákon ve Francii z roku 1992 již nehovoří pouze o „ohrožení osobní svobody", ale o „sexuální agresi". „Sexuálním násilím je míněna každá sexuální újma provedena násilím, donucením, pod hrozbou nebo přepadením" V roce 1992 se podle amerického vzoru začalo postihovat i „sexuální obtěžování", kdy pojem ve formě doplňku rozšířil staré znění paragrafu o zneužívání pravomoci. Díky rozhodnutí rozumného parlamentu se následně zákon omezil na trestní postih pouze v případech vztahů mezi nadřízenými a podřízenými. Podle ministryně mají ženy, které se cítí být v práci obtěžovány svými kolegy „jim vlepit pár facek". Na zdravý rozum se však časem zapomnělo. Evropský parlament přijal 17. dubna 2002 zákon o sexuální obtěžování v tomto znění: „Sexuální obtěžování je nevyžádané slovní, mimoslovní a fyzické jednání se sexuálním podtextem, jehož cílem je poškození osobní důstojnosti nebo které vyvolává tísnivou, nepřátelskou, pokořující a urážlivou situaci." Nevhodné gesto? Neuvážené slovo? Vyzývavý pohled? Obtěžovatelem může být nejenom kolega nebo nadřízený, ale nyní již může obtěžovat kdokoliv a za obtěžování lze považovat fakticky cokoliv. Do Evropy přichází pojem visual harassment (příliš vyzývavý pohled) a další americké speciality. Vývoj se ale dokonce ani v té chvíli nezastavil. Stále více je pod vlivem feministických hnutí je Evropská komise, kde k danému myšlenkovému směru neexistuje oponentní názor a politici odtržení od praxe přijímají stále prapodivnější zákony a směrnice. Sexuální obtěžování se v rámci paušalizace spojuje s pojmem diskriminace a to nejen na pracovišti, ale i ve volném čase. Dne 2.7.2008 na návrh komisaře Vladimíra Špidly byla vydána nová antidiskriminační směrnice upravující chování mužů a žen i mimo pracoviště. "„Obtěžování se považuje za diskriminaci ... pokud dojde k nežádoucímu chování .... které má za účel nebo za následek narušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážlivé atmosféry.“ A aby to nebylo málo, v článku 8 směrnice se stanoví, že důkazní břemeno má být přeneseno na žalovaného. Příkladně pokud by muž někde v baru oslovil ženu, jí se nelíbil průběh toho rozhovoru a zažaluje ho (třeba za to, že jí nakonec řekl, že je "stejně stará"), bude muž muset prokázat, že ženu neobtěžoval a že nevytvářel zastrašující, nepřátelskou, ponižující, pokořující nebo urážlivou atmosféru. Takový muž to bude mít hodně těžké, pokud se pak bude chtít vyhnout trestu. Jak prokázat, že se tak nechoval? O to víc, že do legislativy přichází další novinka, a to že obětem diskriminace mohou v soudních nebo správních postupech pomáhat organizace, které mají legitimní zájem na boji proti diskriminaci. Více o této směrnici naleznete v článku v Reflexu od Jiřího X. Doležala. Zaujala mě i reakce na článek Lindy Sokačové z Gender Studies na stránkách feminismus.cz (kategorie Šovinistická bomba), kdy autorka opět použila typického feministického arzenálu:
Závěr Jsem rozhodně pro ochranu slabých a bezbranných žen proti útlaku. Chci ale upozornit na jednu snahu feministek a tou je paušalizace a plíživé slučování dvou rozdílných pojmů v mnoha oblastech. Třeba fyzické násilí deviantních úchylných jedinců a běžná nevyžádaná mužská pozornost není to samé. Jak jsem psala již dříve, pokud se člověku má dostat jedné žádoucí sexuální nabídky, zřejmě před tím musí spoustu nežádoucích nabídek jak sám vyslat, tak přijmout. Ochrana proti obtěžování se vždy hodí, no přehnaná zákonná ochrana proti obtěžování podle mne také povede k nárůstu počtu těch, kteří žijí, ač neradi, bez partnera. Závěrečnou kapitolou jsem tedy jen položila otázku, zda zákonná ochrana proti jakékoli nevyžádané pozornosti od mužů je skutečně pro ženu tím, co ji život udělá lepším. Celý článek pak dává otázku obecnější: Pomůže nám ženám nebo uškodí, že bude zákonem vyžadovaný jediný správný vztah mezi muži a ženami, založený na principu vše 50 na 50, ať se to týká čehokoli? A pomůže nám ženám nebo uškodí, když nás budou feministky vydávat za oběti mužské dominance, neschopné obrany i vlastního názoru?
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||